Tetičko, ušijte mně kroj Tuto větu slyšely moje pratetičky i moje maminka mnohokrát. Všechny se zasmály a řekly: „No to víš, že ano, a kdy to chceš? “ Tato upřímná otázka tazatele většinou přivedla do rozpaků, protože každý z nich dobře ví, že ušití kroje, byť jeho jediné součásti, je práce na několik dnů i týdnů. Šití krojů – tomu se nedá říct řemeslo. Řemeslník něco vyrábí, aby se uživil. Šití krojů je záležitost spíše srdeční. Nedá se na tom zbohatnout, nedá se tím uživit rodina. Ruční výšivka není jen hezky zamotaná barevná šňůrka, jsou to prsty a dlaně našich maminek, babiček a mnohokrát i pra pra prababiček. Jsou to jejich milé a unavené oči, které se skláněly nad každou kytičkou a lístkem na plátně. Jsou to dlouhé hodiny soustředěné práce, aby byl každý steh tam, kde má být, aby byl utažený přesně tou silou, aby se látka neskrčila a nebo aby se nitka nevytáhla. Jsou to celé hodiny se žehličkou v ruce, aby šohaj nebo děvčica mohli jít hrdě ve svém kroji do průvodu, do kostela nebo k muzice. A když se pak ty jejich oči podívají na nastrojenou chasu, jak se celá ulice rozzáří bílou, červenou a černou směsicí barev, a když se to vše začne točit, výskat a zpívat, zalijí se slzami štěstí, spravedlivou pýchou nad svým dílem a upřímnou radostí. Tam, ve všech těch vyšitých kytičkách, v každém korálku a patáčku, na krajce a mašličce, na rukávcích, sukních i kordulkách jsou obtisknuty jejich dlaně a ty tam už zůstanou navždy. Zůstanou a budou pokaždé rozdávat radost a štěstí těm, kdo si kroj obléknou. A také všem, kdo se na krojované příjdou podívat do slavnostního průvodu, na festival nebo na hodovou zábavu.

Tato kniha nemá sloužit jako nudná učebnice. Nechci jen radit budoucím švadlenkám, jak co ušít a co a jak udělat, aby to bylo dobré. Když otevřete tuto knížku, mělo by to být jako byste přišli na návštěvu za tetičkou Antonií, Josefou, Helenkou nebo jinou tetičkou, která hodně ví a zná a vždy umí poradit, jak to s tím krojem udělat. Příjdete k ní domů, do kuchyně, sednete si vedle kamen, do kterých tetička právě přiložila čerstvě naštípaná polínka a naleje vám do starého kytičkovaného hrníčku voňavý lipový čaj. Na stěně tikají kukačky, za oknem je tma tmoucí a kočka dál leží stočená na lavici pod oknem. Tetička si přesedne k vám, rukou porovná zástěru a kanafasku, posune si na hlavě šátek a vezme do rukou svůj hrneček, usměje se na vás. „Teti, potřebovala bych poradit. Jak to děláte, když …“ U nás na Moravě existují desítky různých krojů. Popsat každý tento kroj jednotlivě, každou jeho součást, postup výroby nebo šití, způsob oblékání a nošení je příliš složité, ba přímo nemožné. Vždyť každý kroj je právě tímto jedinečný. Maličkosti a drobné odlišnosti určují, odkud právě tento kroj je. Třeba jen způsob vázání šátku prozradí, z jaké jsou vesnice. Snad mi to přespolní odpustí, že jsem se věnovala právě jen své srdeční záležitosti, a tím je severokyjovský kroj. Avšak podobnost ve způsobu vyšívání i šití krojů, technice škrobení nebo žehlení vám může pomoct najít ten správný postup, dobrý nápad, jak to udělat správně se svým krojem a někdy i snadněji. Ptejte se svých tetiček a babiček, jak se to dělá u vás. Zapisujte si to pomíjivé lidové moudro svých předků, protože jen v ústním podání se myšlenky a rady ztrácejí jako perličky z krojů. Pokud je zpět nenašijete a neopravíte, zbude z krásného kroje jen ošumělé, smutné plátýnko.